Historie vánočních svátků
20. 12. 2006
Historie vánočních svátků
Doba vánoční je v liturgickém kalendáři vymezena svátky Narození Páně a Křtu Páně.
Praha: Nejstarším dokladem o slavení svátku Narození Páně je zápis v římském chronografu z roku 354. Boží hod vánoční nebo také Slavnost Narození Páně se slaví 25. prosince, tedy v den, na který podle nařízení císaře Aureliána z roku 275 po Kristu připadal "dies natalis Solis invicti" - den zrození nepřemožitelného slunce. Křesťané se rozhodli slavit v tento den příchod "pravého světla". Svátek se zpočátku slavil pouze v Římě, odkud také pochází zvyk slavení tří mší tohoto svátku. V kostele Santa Maria Maggiore byla vytvořena napodobenina betlémské jeskyně i s relikviemi jeslí - zde se slavila první mše v noci. Druhou mší za svítání (in aurora) byla bohoslužba v řeckém kostele sv. Anastázie, jejíž svátek připadal právě na 25. prosinec. Třetí mše se slavila v 9 hodin v bazilice sv. Petra.
Následující den (26.12.) si křesťané připomínají svátek sv. Štěpána, prvního křesťanského mučedníka.
Následující neděle (v tzv. oktávu) je ve znamení svátku Svaté Rodiny, který byl zaveden až v roce 1921.
Bohoslužba 1. ledna na slavnost Matky Boží Panny Marie je zároveň formována motivy osmého dne po narození Ježíše a jeho obřízky, Světového dne míru a prvního dne občanského roku.
Na 6. ledna připadá slavnost Zjevení Páně (epifanie). Tento svátek má svůj původ v Alexandrii, kde se v tento den slavil pohanský svátek zrození boha Eona (bůh času a věčnosti), jehož součástí bylo i čerpání vody z Nilu. Egyptští křesťané si v tento den připomínali Ježíšův křest v Jordánu, později se připojil i motiv proměnění vody ve víno na svatbě v Káně. Tento den byl ve východní církvi především důležitým křestním termínem. V pojetí římské liturgie je obsahem svátku především Kristovo zjevení pohanům, které reprezentují mágové přicházející k betlémským jeslím. V evangeliu sv. Matouše stojí: "Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci (mágové) od východu se objevili v Jeruzalémě... Vešli do domu; padli na zem, klaněli se mu a obětovali přinesené dary - zlato, kadidlo a myrhu." Nikde se v Písmu neuvádí počet mudrců, natož jejich jména. Ve výkladu starokřesťanského prostředí kolísal jejich počet od dvou až po dvanáct. Teprve později se ustálil na třech, počtu odvozeném pravděpodobně ze tří darů. K záměně mudrců za krále došlo ve středověku. První autor, který uváděl jejich jména, byl kancléř pařížské Sorbonny Petr Comestor ve 12. století. Jména Kašpar, Melichar a Baltazar jsou známa ze zkratky C+M+B, psané spolu s datem svěcenou křídou na dveře. Podle některých badatelů však může být její původní význam jiný, zřejmě šlo o požehnání "Christus mansionem benedicat" - "Kristus ať požehná příbytek". Obchůzka duchovního, doprovázeného ministranty, často i kostelníkem, učitelem a žáky, měla nejméně od třicetileté války stejnou podobu. S modlitbou a zpěvem se dům vykuřoval kadidlem a vykropoval svěcenou vodou, na dveře či rám nad nimi se psala písmena K(C)+M+B a datum. Později se v některých vsích ujal této povinnosti kantor, který za ni dostával výslužku. Divadelní hry o narození Krista a příchodu Tří králů hráli v barokní době žáci jezuitských kolejí. Některé verše převzali malí koledníci, kteří obcházeli domy a recitovali různá přání. Masky "Tří králů" byly jednoduché - papírová koruna, vousy z koudele nebo vaty, místo vzácného roucha dlouhá bílá košile přepásaná provazem, červeným šátkem nebo stuhou. A pochopitelně začerněné tváře třetího krále.
Na neděli po 6. lednu připadá svátek Křtu Páně, který se v římské liturgii objevuje teprve v roce 1960. Tímto dnem končí vánoční doba v rámci církevního roku.
Doba vánoční je v liturgickém kalendáři vymezena svátky Narození Páně a Křtu Páně.
Praha: Nejstarším dokladem o slavení svátku Narození Páně je zápis v římském chronografu z roku 354. Boží hod vánoční nebo také Slavnost Narození Páně se slaví 25. prosince, tedy v den, na který podle nařízení císaře Aureliána z roku 275 po Kristu připadal "dies natalis Solis invicti" - den zrození nepřemožitelného slunce. Křesťané se rozhodli slavit v tento den příchod "pravého světla". Svátek se zpočátku slavil pouze v Římě, odkud také pochází zvyk slavení tří mší tohoto svátku. V kostele Santa Maria Maggiore byla vytvořena napodobenina betlémské jeskyně i s relikviemi jeslí - zde se slavila první mše v noci. Druhou mší za svítání (in aurora) byla bohoslužba v řeckém kostele sv. Anastázie, jejíž svátek připadal právě na 25. prosinec. Třetí mše se slavila v 9 hodin v bazilice sv. Petra.
Následující den (26.12.) si křesťané připomínají svátek sv. Štěpána, prvního křesťanského mučedníka.
Následující neděle (v tzv. oktávu) je ve znamení svátku Svaté Rodiny, který byl zaveden až v roce 1921.
Bohoslužba 1. ledna na slavnost Matky Boží Panny Marie je zároveň formována motivy osmého dne po narození Ježíše a jeho obřízky, Světového dne míru a prvního dne občanského roku.
Na 6. ledna připadá slavnost Zjevení Páně (epifanie). Tento svátek má svůj původ v Alexandrii, kde se v tento den slavil pohanský svátek zrození boha Eona (bůh času a věčnosti), jehož součástí bylo i čerpání vody z Nilu. Egyptští křesťané si v tento den připomínali Ježíšův křest v Jordánu, později se připojil i motiv proměnění vody ve víno na svatbě v Káně. Tento den byl ve východní církvi především důležitým křestním termínem. V pojetí římské liturgie je obsahem svátku především Kristovo zjevení pohanům, které reprezentují mágové přicházející k betlémským jeslím. V evangeliu sv. Matouše stojí: "Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci (mágové) od východu se objevili v Jeruzalémě... Vešli do domu; padli na zem, klaněli se mu a obětovali přinesené dary - zlato, kadidlo a myrhu." Nikde se v Písmu neuvádí počet mudrců, natož jejich jména. Ve výkladu starokřesťanského prostředí kolísal jejich počet od dvou až po dvanáct. Teprve později se ustálil na třech, počtu odvozeném pravděpodobně ze tří darů. K záměně mudrců za krále došlo ve středověku. První autor, který uváděl jejich jména, byl kancléř pařížské Sorbonny Petr Comestor ve 12. století. Jména Kašpar, Melichar a Baltazar jsou známa ze zkratky C+M+B, psané spolu s datem svěcenou křídou na dveře. Podle některých badatelů však může být její původní význam jiný, zřejmě šlo o požehnání "Christus mansionem benedicat" - "Kristus ať požehná příbytek". Obchůzka duchovního, doprovázeného ministranty, často i kostelníkem, učitelem a žáky, měla nejméně od třicetileté války stejnou podobu. S modlitbou a zpěvem se dům vykuřoval kadidlem a vykropoval svěcenou vodou, na dveře či rám nad nimi se psala písmena K(C)+M+B a datum. Později se v některých vsích ujal této povinnosti kantor, který za ni dostával výslužku. Divadelní hry o narození Krista a příchodu Tří králů hráli v barokní době žáci jezuitských kolejí. Některé verše převzali malí koledníci, kteří obcházeli domy a recitovali různá přání. Masky "Tří králů" byly jednoduché - papírová koruna, vousy z koudele nebo vaty, místo vzácného roucha dlouhá bílá košile přepásaná provazem, červeným šátkem nebo stuhou. A pochopitelně začerněné tváře třetího krále.
Na neděli po 6. lednu připadá svátek Křtu Páně, který se v římské liturgii objevuje teprve v roce 1960. Tímto dnem končí vánoční doba v rámci církevního roku.
